Moje setkání s ní se odehrálo před několika lety, první rok na umělecké střední a nepsaná povinnost navštívit vídeňská muzea umění. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se bez mých rodičů ocitla mimo naši republiku, na úplně cizím a pro mě tehdy i od domova vzdáleném místě. A pravděpodobně této skutečnosti vděčím za to, že jsem výlet vnímala silněji než jakýkoliv jiný pozdější, který si také kladl za cíl naservírovat nám před obličej umělecká díla, o kterých nám tehdy přednášeli profesoři, a vměstnat tak do nás alespoň kouska znalostí. Po prvních pár vteřinách chůze městem jsem si nasadila na uši sluchátka a nepozorovaně se vzdálila od skupiny nesoustředěných spolužáků. Cítila jsem jejich absolutní nepřítomnost a nesdílení mého vnitřního opojení sílou, kterou město vyzařovalo a dýchalo. Ta síla, tichá, avšak všudypřítomná v historii vepsané ve všem, čím Vídeň je a co ji po celá ta staletí utvářelo. Vnímala jsem ji ve křivkách budov lemujících vídeňské chodníky, po kterých s klidem procházeli místní. Beze spěchu, s jakýmsi nevysvětlitelně poklidným a smířlivým výrazem pokračovali na své cestě. Chytala jsem a vstřebávala sebemenší podněty a ukládala je do paměti. Ve všech muzeích a galeriích, které jsme následně navštívili, jsem obrazy jen zběžně prohlédla, a vím, že jsem si jich většinu nebyla schopná zapamatovat. Nelituju toho. Obrazy tam samozřejmě dodnes visí, a tak se nepozornost historického výkladu nedá brát za ztrátu, pokud mi to přineslo ten nejvyšší možný zisk – emoční pouto. Chci porozumět nejen očimaNěmčina a já. Vždy jsem ji pokládala za syrový a poněkud hrubý jazyk, který mi, jak se říká – nešel přes pusu. Ovšem má láska k Vídni mi dávala najevo, že si navždy pouze s pozorováním nevystačím. Po čase jsem nedostatek v německém jazyce začala vnímat jako blok, jehož překonání bylo nezbytné, protože jsem chtěla vědět a vidět víc, a i když jsem stále vnímala vjemy jako kdysi, už jsem městem nechtěla jen tak bloumat. Ze situací, kdy jasně pocítíte vaši neznalost a přes ty alespoň spojené s něčím příjemným, jakou je toulka do autentické ale tak titěrné restaurace, že s vámi personál i jídelní lístek jiným jazykem vyjma němčiny nepromluví. Po ty, kdy zběsile a pološílení běháte přes polovinu města a hledáte jedinou otevřenou galerii či staré kino a nejste schopní se dorozumět a pochopit, kudy se máte vydat. A pokud jste jako já, cítíte se zbyteční a neznalí. A neznalost je pocit, který mi dává impuls k tomu s tím něco doopravdy udělat. Nebyla jsem si jistá, kolik času si budu muset vyhradit na učení a přípravu, nechtěla jsem se ale naučit pár základních frází a vystačit si tak pouze v těch nejběžnějších situacích. A protože v dnešní době si můžete z téměř jakéhokoliv konce světa zjistit cokoliv, otevírám internet. „Vyhledávám pro vás ty nejlepší výsledky – dobré kurzy němčiny.“ Může mi vůbec všeobecný vyhledávač objektivně poradit, co je pro mě nejvhodnější? ptám se sama sebe. Nevím. A vždy, když nevím, tak se řídím opět očima. Jazyková škola PELICAN v Brněmi padla do oka, protože mě zaujala jednoduchost a hravost loga-ptáčka složeného do podoby origami, a její neméně jednoduchý a srozumitelný koncept. Večerníkurzy němčiny, individuální kurz němčiny pro začátečníky, nebo intenzivní kurz německého jazykakaždý den v týdnu, to všechno škola nabízí. Zběžně jsem si prohlédla webové stránky, a neotálela s odesláním přihlášky. A dnes? Když jedu do Vídně, s sebou mi stačí mít malý kapesní slovník, a se vším ostatním si po třech letech pravidelného, i když občas nedochvilného docházení do kurzu němčiny u Pelicanaporadím.
|