Jedna část mojí rodiny, žije v Německu. Jsou to příbuzní z maminčiny strany. Pravidelně jsem tam jezdila na prázdniny a všichni se se mnou snažili aktivně mluvit německy. Nikdy jsem tedy neměla problém se v tomto jazyce domluvit. I přes to občas moji rodiče měli tendence platit mi kurzy němčiny. Asi abych jim náhodou neudělala ostudu. Ale jo, byla jsem za to ráda. Viděla jsem na sobě výsledky, ale stejně jsem měla pocit, že bych se chtěla zlepšit i v jiném jazyce. Konkrétně tedy v angličtině. Prosila jsem je, aby mě jedny prázdniny pustili i jinam než jen do Německa. V té malé vesničce jsem to už znala a upřímně tam byla nuda., Sedly jsme si tedy s mamkou k počítači a hledaly možnosti kam o prázdninách, kde se člověk nenudí a přitom se naučí jazyk. Nakonec jsme se rozhodly pro Londýn, který prý není tak daleko jako moje prosazovaná Amerika. A že kdyby se cokoliv stalo, mohou pro mě okamžitě jet. Anebo letadlem jsem doma za 2 hodiny. Londýn, město, které dýchá historií. Musela jsem, ale slíbit, že než odjedu, budu pilně angličtinu procvičovat na některém kurzu v jazykové škole Pelican, kam jsem už docházela na již zmíněné kurzy němčiny. A skoro všechny znala. Díky tomu, že jsem do jazykovky už docházela několik let, jsem dostala slevu a ještě mi pomohli zařídit kurz šitý přesně na míru. Nemusela jsem na něj ani dlouho čekat. Ve čtvrtek jsem se přihlásila a další týden v úterý jsem šla na první hodinu. Do odletu mi zbývaly asi 4 měsíce, tak za tu dobu si myslím, že se už něco dá zvládnout. Učila jsem se jako divá, pilně si plnila zadané úkoly a doma procvičovala. Taky jsem jazykovou školu Pelican měla nedaleko své školy, takže jsem se nemusela nikam trmácet přes půlku města. To bylo určitě fajn, navíc náš pan lektor je fešák. Takže už jen díky jemu stojí do té školy chodit. Byl na nás moc hodný, ale zase po nás chtěl určité výsledky. Z jazykové školy Pelican do Londýna4 měsíce utekli jako voda a blížil se den odletu. Moc jsem se těšila a už mě ani netrápilo, že bych snad měla mít problém s tím, že se nedomluvím. Ani jsem se nenadála a seděla jsem v letadle. Celou cestu jsem přemýšlela, co jsme se na kurzu angličtiny naposledy učili. A jak bych to mohla využít. Vzpomínala jsem na pana lektora, který mi klad na srdce, které výrazy jsou lepší v konverzaci a do naopak Angličané nikdy nepoužívají. Po přistání na mě už čekala hostitelská rodina a odvezli si mě rovnou domů. Prázdniny tak mohli začít. Byly, ale něčím zvláštním – potkala jsem Willa. Jeho oči mne učarovaly a všechno se mi obrátilo vzhůru nohama. Bála jsem se, že mu nebudu rozumět, ale on byl trpělivý a já vzpomínala na to, co nás učili na kurzu v Pelicanu. Rozmluvila jsem se vážně rychle, ale musím uznat, že kurzy mi daly opravdu hodně.
|